Ten náš byl naplánován na úterý 20. 10. 2026 s odjezdem v devět hodin do táborského podniku Cellofoam, kde se zpracovává polyuretanová pěna. Přihlásilo se nás pět babiček, jak si tady v Domě pro seniory Chýnov, pracoviště Budislav říkáme. Všechny už máme pokročilý věk přes devadesát. (Promiňte, Jano a Boženko, Vy jste ještě mladice.) Špatně slyšíme a vidíme a všechny bez rozdílu jsme pojízdné. Pozorný čtenář si asi řekne, co tam ty stařeny lezou? Jenže to je na omylu. Zájem o dění ve společnosti a novinky ve světě vědy a techniky nás zatím neopustily a s takovým průvodcem, jakým nám byl pan Petr Košina, pochopíte i ty nejsložitější technologie. Od prvního kroku až do samého konce jsme se těšily té nejlepší péči a vstřícnosti ze strany zaměstnanců. Pan Petr mluvil jasně, srozumitelně a nahlas - chudinky jeho hlasivky - a sem tam s námi i popojížděl. Cítily jsme se báječně, a protože jsme značně procvičily i naše mozkové závity, snad jsme i trochu omládly. Loučily jsme se s dojetím jako s opravdovými přáteli, a ještě jsme dostaly užitečné dárky. Jeden z nich si můžete prohlédnout - a hlavně ohmatat - visí v Budislavi na nástěnce. Je to čtyřlístek pro štěstí. Na vlastní oči se tak můžete přesvědčit, jaké kouzlo dokáží automaty. Sláva jim! Ovšem bez přičinlivých lidských rukou by to nešlo. Právě tak, jako bychom se my neobešly bez našich obětavých sestřiček: Dáši, Slávky a Ivanky. Ty se s námi doslova nadřely, když nás musely několikrát na/vyloďovat do/z auta. Staraly se o nás jako ta příslovečná kvočna o svá kuřátka. Lze vůbec najít slova, abychom patřičně ocenily jejich těžkou, odpovědnou a obětavou práci, či spíše poslání? Zvláště když se ta dřina zvládá s úsměvem a vlídným slovem. A jako by té lopoty měly naše pečovatelky ještě málo, zavezly nás nakonec do cukrárny a s mateřskou péčí plnily naše přání a požadavky. No, co říkáte? Nebyl to prima zájezd? Příště pojeďte s námi!
Účastnice zájezdu:
- J. B. (83)
- M. H. (90)
- V. S. (98)
- Ing. B. V. (81)
... a já, Marie Vondrášková (95).
